V dobách, kdy u nás ještě byli princové, létali v oblacích čas od času draci. Obvykle měli dvě nebo čtyři nohy, dlouhý krk, velké oči, nozdry, obrovská křídla, ocas a někteří měli i hřívu. A hlavně, většina z nich měla jednu hlavu. Ale někdy se stalo, snad nedopatřením, že se občas narodil drak vícehlavý – nejčastěji dvouhlavý nebo tříhlavý, u Černé jeskyně dokonce kdosi zahlédl draka sedmihlavého! Nestávalo se to často, jen tu a tam, asi jako když se lidem narodí dvojčata.
Pokud má drak jenom jednu hlavu, je všechno v nejlepším pořádku. Hlava si něco usmyslí a nohy jdou, kam si hlava usmyslela, křídla letí, kam chce hlava. Ale co takový tříhlavý drak? Každá hlava má svůj rozum, a když chce jedna hlava jíst dorty, druhá chce držet dietu a třetí by si dala řízek s kyselou okurkou. Takový problém právě řešil tříhlavý drak, který se usadil u Černého jezera. Jeho hlavy byly tak rozhádané, že se ani nemohly domluvit, jak se celý drak bude jmenovat. Nakonec to dopadlo tak, že se každá hlava pojmenovala sama, podle dne, kdy si myslela, že byl celý drak narozený. Ony se ty hlavy totiž nedokázaly dohodnout ani na tom. A tak se jedna jmenovala Pankrác, druhá Servác a třetí Bonifác. Možná, že kdyby byl ten drak čtyřhlavý, tvrdila by čtvrtá hlava, že se jmenuje Žofie a také by trvala na tom, že dohromady jsou dračice a ne drak a všechno by to vypadalo jinak, leč drak byl tříhlavý, a tak to byl TEN drak a bylo to snad to jediné, na čem se ty tři hlavy shodly.
Pankrác měl nejradši lenošení, Servác by moc rád pořád létal v oblacích a Bonifác si nejraději četl dračí komiksy. Pankrác měl rád řízky, Servác zeleninu a zdravé jídlo a Bonifác by snědl dort velký jako dům na posezení. Postupem času se stalo, že si Pankrác a Bonifác docela rozuměli, protože hlava Pankrác mohla lenošit, zatímco hlava Bonifác si četla, hlava Pankrác napřed spolykala řízky a guláš, potom hlava Bonifác mohla jako zákusek sníst sladké, ale hlava Servác jim tu jejich domluvu kazila, když si chtěla pochutnávat na ovesných vločkách s jogurtem a jablkách a po jídle se proletět v mracích. Pankrác a Bonifác proto byli často na Serváce zlí.
„Deme na hostinu k Ramanaulovi,“ olízl se třeba Pankrác, protože věděl, že Ramanaul (samozřejmě drak o jedné hlavě) dělá domácí klobásky.
„Hurá,“ radoval se Bonifác, protože ke klobáskám nechyběly tvarohové koláče a turecký med.
„To nám zas bude těžko,“ bručel Servác, jelikož zelenina se bohužel v Ramanaulově menu nevyskytovala.
„Zalezzzsss,“ zasyčel na něj Pankrác síru a oheň.
„Si přehlasovanejsss,“ přidal se Bonifác k Pankrácovi, zatímco Servác kašlal kouř a mrkal ohořelými řasami, pro jistotu ho ještě hlava Bonifác kousla do krku.
Hlava Servác toho ale začínala mít po krk. A že dračí krk je pěkně dlouhý. Potají se rozhodla, že s tím musí něco udělat. Jednou v neděli odpoledne Pankrác lenošil a pospával, Bonifác si četl komiksy, u kterých se řehtal a plácal společným křídlem po hlavě Servácovi, který si četl encyklopedii o rostlinách. Po každém bouchnutí křídlem se zamračil. Vtom zbystřil. Uviděl v encyklopedii růžový kvítek, u něhož bylo napsáno: „Pro draky, kteří se chtějí sto let prospat. Snězte tři kvítky spánkomlázu a budete spát sto let.“
„To je ono!“ zajásala hlava Servác v duchu, „to by bylo krásné mít sto let od těch dvou pokoj! Ale jak to udělat?“ Krabatil čelo, dumal a pak si vzpomněl, že blízko plánované hostiny u Ramanaula je skála, kde spánkomláz roste. Umínil si, že než k Ramanaulovi doletí, tak se u té skály musí zastavit.
Nadešel den hostiny. Servác pořád předstíral, že se mu nikam nechce a šklebil se a dštil hrůzu, ale tělo poslouchalo dvě hlavy místo jedné, protože si myslelo, že víc hlav víc ví. Tenhle tříhlavý drak je ale důkazem, že ne vždy je to pravda.
Když letěli nad onou skálou, dělal Servác, že si právě na něco vzpomněl: „Tamhle u té skály rostou hrozně sladké jahody, mohli bysme si je dát, než dolítneme k Ramanaulovi.“
Pankrác byl samozřejmě proti, protože už si představoval opečené domácí klobásky, ale Bonifác se nenechal přemlouvat dvakrát na sladké jahody. Křídla poslechla dvě dračí hlavy – tentokrát Serváce a Bonifáce, přistáli u jeskyně a opravdu tam ve spánkomlázu rostly i velké, červené jahody. Všechny tři hlavy si na nich pochutnávaly, jenom Servác dával pozor, aby vybíral jenom jahody a nejedl spánkomláz. Ne však Pankrác s Bonifácem. Cpali se jahodami tráva netráva, spánkomláz nespánkomláz. Za chvíli na ně přišlo spaní a obě hlavy usnuly. Servác se zaradoval. Sto let mohl jíst zdravě a létat v oblacích a žádné jiné hlavy mu do toho nemohly kecat. Sice měl chvílemi špatné svědomí, že druhé dvě hlavy takhle uspal, ale potom si řekl, že si vlastně hezky odpočinou. Požitkářsky dojedl zbytek jahod, protáhl si krk a na chvíli také spokojeně usnul.