Todle se stalo, dyž sem byl eště malej drak. Fakt. I já sem jednou byl teprve malej drak a ne hrůzu pouštějící velkej drak, jako sem teď. Tom by se tomu zasmál, ale i von měl teda pěkně nahnáno, dyž mě potkal poprvý. Tom je princ, se kterým sem se seznámil náhodou a vypravili sme se na dlouhou dobrodružnou cestu za pokladem. Jednou ten příběh bude slavnej. Abych se taky představil – jmenuju se Eufranit.

Ale zpátky k tomu, dyž sem byl eště malej drak. Tenkrát sme bydleli v jeskyni v hlubokým lese, kam jen tak někdo nepřišel. Bylo to príma. V létě sme si nasbírali borůvky a maliny a houby, protože my sme vegetariáni, ne jako mořský draci, co žerou ztracený námořníky. Udělali sme si zásoby na zimu, kterou sme skoro celou prospali, až teda na období, kterýmu lidi říkaj Vánoce. Asi se budete divit, ale to my slavíme taky. Sice spíš slavíme slunovrat, jakože bude zase teplo a dárky nám nenosí žádnej Ježíšek, ale dáváme si je navzájem sami, ale můžeme tomu říkat Vánoce.

No a to je období, na který se každej malej drak těší. Nejlepší na tom období je sníh. Starší draci ho moc nemusí, radši jsou zalezlý u kamen v jeskyni, ale malý draci se v něm prohánějí a plivají na něj oheň a vůbec se z něj radujou. No a teď si představte, že v tý době, co o ní mluvím, že sem byl eště malej drak, jeden rok řekl Sněžnej drak, co bydlel za kopcem a uměl předpovídat počasí – hlavně teda sníh, že letos žádnej sníh nebude! Malý draci byli samozřejmě všichni smutný, protože na slunovrat (vlastně Vánoce, dyť já vím) bez sněhu, to se ani nevyplatí vstávat a vylejzat z pelíšků. Jenomže mámy dračice ani nechtěly slyšet, že bysme neslavili Vánoce (Vidíte? Už řikám Vánoce!) a že teda jako nechystaly všechny dobroty pro nic za nic a že esli nevylezem z pelíšků, tak nedostanem dárky. A to se ví, každej malej drak chce dostat dárky.

Ale s tím sněhem to byla prekérní situace. Jeden kámoš, taky malej drak, jmenoval se Alasar, říkal, že v jedný tajný knížce čet, že existuje jakási krabička, ve který je sněhová koule, co nikdy neroztaje, a když tu krabičku otevřete, tak začne sněžit a bude sněžit do tý doby, než jí zase zavřete.

Jeho brácha, co byl eště menší drak a jmenoval se Belarin nadšením vylítl pět metrů nad zem a takhle poskakoval a křičel: „Jů, koule, musíme tu kouli najít!“

„Sám seš koule,“ ušklíbl se na něj Alasar, protože Belarin byl mladší a Alasarovi přišlo, že na Vánoce dostává vždycky víc dárků. Ale mně teda příde, že to vůbec nebyla pravda a Alasar měl na Belarina spadeno jenom tak.

Belarin láskyplně svého staršího bratra za odměnu poplival žhavým ohněm.

„A ty máš zas ohořelý řasy,“ vyplázl na něj jazyk.

„Nehádejte se,“ řek sem já, „příde mi to jako nesmysl. Kde by ta koule jako byla?“

„Má ji Sněžnej drak u sebe. Proto může předpovídat sníh,“ vysvětlil Alasar a plácl nenápadně křídlem Belarina po hlavě.

Belarina už pošťuchování nebavilo a chtěl mít tu sněhovou kouli a tak navrhl: „Tak se za Sněžným drakem hned vypravíme!“

Alasar se ušklíbl: „Ten tam teď na tebe tak bude čekat. Požene tě přes celej kopec, bude žalovat mámě a za trest dostaneš dárky až za dva roky, znáš mámu.“

„Můžeme jít v noci,“ navrhl sem. Alasar a Belarin pokyvovali hlavama na dlouhých krkách, že jako jo a domluvili sme se, že se o půlnoci nenápadně vyplížíme z jeskyní, sejdeme se tady pod tou velkou borovicí, co sme pod ní stáli, a vypravíme se do jeskyně za kopec k Sněžnýmu drakovi.

Teda to vám povím, jako malej drak sem měl co dělat, abysem neusnul. Klížily se mi nejen oči, ale i křídla a snad všechny šupiny na těle. Ale vydržel sem to a dyž sem si posvítil na hodiny, který ukazovaly za chvíli dvanáct, strašně potichu sem se vyplížil z jeskyně. S Alasarem a Belarinem sme se potkali pod tou velkou borovicí. Bylo to strašně napínavý, protože v lese byla hrozná tma a museli sme si svítit ohňovýma plivancema, abysme vůbec něco viděli.

Normálně ve dne sme u Sněžnýho draka byli za pět minut, ale tenkrát v tý tmě mi to přišlo jako celá věčnost. Taky sme párkrát neodhadli, kde je nějakej strom a udělali sme si boule, jak sme do těch stromů narazili. Ale chtěli sme na Vánoce sníh a tak sme neohroženě pokračovali dál, protože do Vánoc zbývalo už jenom pět dní.

Konečně sme dorazili do jeskyně Sněžnýho draka. Samozřejmě tam byla tma a Sněžnej drak hlasitě chrápal. Nevím, esli ste někdy byli v noci u někoho cizího doma, kde ste to vůbec neznali a šli ste hledat něco, co ste vlastně nevěděli co, ale řeknu vám, není to vůbec jednoduchý. Alasar měl tehdy v tom lese pravdu, že Belarin byl trochu kulatějších rozměrů a navíc byl dost neohrabanej. Když ocasem smetl ze stolu pánvičku, kterou nemohl vidět, protože si svítil na poličky, Sněžnej drak jenom hlasitějš zachrápal, ale spal dál. Jenomže když ten drakounec šlápl Sněžnýmu drakovi na obličej, tak ho samozřejmě probudil.

Co vám budu vykládat, pro sněhovou kouli pochopení neměl. Podle nadávek bych celkem i řek, že ani nikdy o žádný neslyšel. Neodpustil si, aby hned druhej den nežaloval našim mámám, který se na nás zlobily a vyhrožovaly, že letos žádný dárky nedostanem. Ale já sem tu příhodu doma svedl na Alasara, že jako začal o tý kouzelný sněhový kouli, Alasar s Belarinem na mě, že sem chtěl jít za Sněžným drakem v noci, takže to bylo v pohodě a dárky sme normálně dostali. Naše mámy spolu sice nemluví dodneška, a to sme velký draci, ale to nám celkem nevadí. My nechápeme proč.

A tehdy o Vánocích sem taky zjistil, že předpovědi Sněžnýho draka vůbec nevycházej, protože dva dny před slunovratem začlo hustě chumelit. A tak sme do krabičky od superohnivýho ježka, co dostal Belarin, vyrobili sněhovou kouli, že to jako bude ta kouzelná. Jenomže na jaře nám stejnak roztála.

Takže bych vám na závěr chtěl poradit, užijte si pořádně Vánoce, dokud ste eště malý draci, anebo malý lidi, to už je jedno, co ste. Protože pak vyrostete a nejen že vás vůbec nenapadne, že by mohla existovat ňáká kouzelná sněhová koule, ale budete líný i vylízt z jeskyně a chytat vločky na jazyk a plivat do sněhu oheň. Já vím o čem mluvím. Zrovna sem totiž spal pět let v kuse.